Vanová filozofie

Petra. Možná ji znáte jako kolegyni, lektorku nebo tu, co ráda tvoří. V tomhle otevřeném rozhovoru poodhaluje, jak se z inženýrky stala průvodkyní na cestě k rovnováze...

Když se setká technické myšlení s jemností jógy, vzniká jedinečný pohled na svět. Povídali jsme si o cestě přes textilní návrhářství a průmyslové inženýrství až k práci s lidským tělem, dechem a myslí. O návycích, které tvoří naše dny. O tom, proč se vyplatí pečovat o sebe i o druhé. 

Vanová filozofie... aneb uvolněné interview, tentokráte v teplé vodě.

Citát z knih Carlose Castanedy: "I když to někdy bylo hrozné, ani na vteřinu jsem se (s Donem Juanem) nenudil a každá vteřina dávala smysl."

Jaké jsi byla dítě?

Jako malou mě bavilo všechno a bylo jen důležité, že se pořád něco dělo. Bavilo mě tvořit, takže když jsem přemýšlela, co bych v životě dělala, fascinovaly mě různé materiály. Dřevo, ale na truhláře holky v té postkomunistické době moc nechodily. Pak keramika – to byl zase strašně neperspektivní obor, copak asi keramik může dělat? Tak se vyhodnotilo, že dobrá volba bude textil, že oblékat se lidé budou pořád. Jenže mezitím co jsem dokončila vysokou textilní školu, textilky v Čechách zkrachovaly. Je třeba podotknout, že mě oděv hodně bavil a že jsem měla módní návrhy oceňované na celorepublikové úrovni.

Tak to jsi byla pro něco zapálená a hořela jsi... Měla jsi svět textilu a návrhářství čím nahradit?

Nedokázala jsem si představit, že bych dělala něco jiného. Ale pak, v těch 90. letech, to nebylo nic, co by mě mohlo uživit, tak jsem šla do nejperspektivnější německé fabriky v okolí a tam začala pracovat na oddělení průmyslového inženýrství v autoprůmyslu. Tomuto oboru jsem se věnovala dlouho. Ať už to bylo z pohledu času, prostoru, uspořádání pracoviště, uspořádání hal, ergonomie… Pořád jsem řešila, jak procesy a pracoviště poskládat, ať všechno co nejlépe funguje. To bylo moc zajímavé. Ale druhá linie života byla cesta jógy. A ta mě oslovila už v raném dětství a v celém tom životě se pořád rozvíjela, v různých místech, na kterých jsem bydlela, s různými lidmi, které jsem potkala, anebo ke kterým jsem chodila do cvičení. A od roku 2012 jsem vedla vlastní kurzy jógy. A to vlastně pokračuje do dneška.

Existovala mezi těmito dvěma světy nějaká spojnice?

No, zpočátku mi to nepřišlo, ale později už ano. Hledala jsem v zaměstnání rovnováhu mezi dobře sestaveným pracovištěm nebo procesem a tím, aby se v té práci i lidé dobře cítili a měli nějakou svobodu v tom, jak proces nastavit. To je téma na dlouho. Každopádně, pak se moje pozornost stále více zaměřovala na člověka, jako na základ, když bude člověk spokojený, zdravý a v dobré psychické pohodě, pak budou i procesy dobře fungovat. Odtud vznikl nápad zaměřit se na prevenci přetížení. Většinou je dost obtížné dokonale  přizpůsobit pracoviště a tak udělejme, co můžeme, jinde. Tak vznikla školení a kompenzačně-preventivní cvičení, která obsahují práci s dechem, relaxační cvičení a samozřejmě hlavně fyzické cvičení a dobré pohybové návyky. Toto téma mě začalo víc a víc přitahovat, a tak jsem se  po opuštění průmyslového inženýrství vydala tímto směrem. A teď  se mi hodí ta řada let strávených ve výrobě a kancelářích, tady už tu spojnici vidím. Bez té praxe by to nebylo ono, těm lidem bych tolik nerozuměla a taky bych si těžko uměla představit, co je to syndrom vyhoření.

Jak bys čtenáři shrnula to, k čemu jsi dospěla?

Pečuj o sebe! Pečuj o druhé! Tvoř si dobré návyky! Protože vytvořit dobrý návyk je stejně obtížné jako vytvořit špatný návyk. Takže se nám vyplatí tvořit dobré návyky, které nás pak ponesou třeba i ve stáří nebo v obdobích nepohody.

Můžeš uvést nějaký příklad návyku?

Začněme u drobností, jako např., že si místo první ranní kávy dám sklenici zeleného ječmene nebo pomerančové šťávy;  že někam k počítači dám předmět, který je mi blízký nebo příjemný a zvyknu si, že  na něj občas přemístím pohled; anebo pokud mám možnost hezkého výhledu z okna, přeostřím pohled ven;  nebo  jen ráno, když vstanu, než vylezu z postele se pořádně protáhnu; nebo že si všimnu, jak mám při různých činnostech zbytečně zahnuté ruce a budu se snažit si uvolnit karpální tunely při každé příležitosti; nebo budu umožňovat tělu relaxovat, kdykoliv je to možné... Člověk si vědomě prochází svůj běžný den a pozoruje, co a jak dělá, kde má problém a co to vlastně způsobuje. Individuální cesta každého z nás je moc zajímavá.

V józe je při cvičení soustavné střídání napětí a uvolnění. Umíš si představit, že lidé, kteří jsou vystaveni nějaké nadměrné jednostranné zátěži dokážou, třebas díky tomu, že si to v tu chvíli uvědomí, tu zátěž kompenzovat hned v tu chvíli, nebo respektive, ve chvíli, kdy je to možné?

Samozřejmě to chce trochu cviku a každé uvolnění může jít hlouběji a hlouběji, ale mám zkušenost, že i člověk, který se vůbec nevěnuje relaxačně-koncentračním technikám, když o tom začne přemýšlet, začne tomu věnovat pozornost, tak ten efekt je strašně veliký, uvědomí si – aha, já sice tu ruku v práci používám takto, ale já ji v té stejné, napjaté pozici mám i po zbytek dne, i když to už vůbec není potřeba. Tady ta vědomá část, že jsem schopen něco ovlivnit, je veliká. Samozřejmě nedojde hned k zázračnému uzdravení, ale je tam okamžitá úleva, částečně ve fyzické a částečně v psychické oblasti. A pokud se člověk žádné z těchto oblastí nikdy nevěnoval ani nad tím nepřemýšlel, tak je to pro většinu lidí velmi příjemné…

Taková změna?

Ano, je to změna.

A když si představím, že chci přijít do toho cvičení jako někdo, kdo pracuje ať už v kanceláři, nebo ve výrobě. Co mě tam může lákat, co tím můžu získat?

Když běžně člověk odchází z práce, je v něm často spousta témat, která řešil – že se s někým úplně nepohodl nebo má moc práce, chtěl udělat určitý počet úkolů a ten sice udělal, ale přibylo jich mu víc než byly ty, které zpracoval. A to nejsou věci, které jdou jednoduše vypnout, i když člověk vlastně třeba tu mysl přepne, tak v něm stejně vzniká chronický stres. A i ten se dá zpracovávat, třebas sportem nebo v rodině. Ale pokud má člověk možnost hned po práci se fyzicky protáhnout, zklidnit se, zrelaxovat tělo a mysl, tak potom jde do zbytku dne očištěný, uvolněný. To přináší i jinou kvalitu do soukromého života. Naše zkušenost je taková, že člověk už pak svůj soukromý život nemusí tolik zatěžkávat odpočinkem, ať už aktivním nebo pasivním. Ale že už si může žít kvalitní soukromý život.

Jak se daří těm lidem, se kterými už jsi pracovala, zavést to co zmiňuješ do svých životů?

Řekla bych, že tam právě vznikl návyk, že si po práci jdou zacvičit, odpočinout si, nechají se vést, někteří konečně nemají zodpovědnost a můžou úplně vypnout a pak mají energii do zbytku dne. Už jenom tohle je velmi prospěšné. Ale samozřejmě, ta nejlepší cesta je, když někdo jde více do hloubky, mění vědomě své návyky a je sám tím člověkem, co utváří a mění svůj život k lepšímu.

A aktivně tak píše vlastní příběh, že? Děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo.